Kdyby tehdy byla na stole italská šumivá vína, nevypadal bych jako blbec. Začnu „historkou z natáčení“. Na úpatí sicilské Etny stojí farma produkující skvělé víno, sýry i olivový olej. Podle nich v bio kvalitě, ale přiznám se, že v záplatě skvělých chutí, které jsem měl možnost v Itálii otestovat je „bio“ vlastně jen taková marginálie. Podstatné pro tohle vyprávění je, že jsem byl pozván ke stolu a protože místní věděli, v které láhvi je olivový olej a v které víno, vesele a bez problémů si dopřávali obojího. Víno do skleničky, olej do misky v níž si následně namáčeli výborný domácí chleba.

 

Problém byl v tom, že jak olej, tak bílé víno měly podobnou barvu a obě lahve měly podobný tvar a byly z nazelenalého skla. Už tušíte pointu. Jasně, že jsem si nalil dvoudecku oleje a pak tiše záviděl těm, co měli víno. Ale na druhou stranu se vlastně nic nestalo. Místní byli naprosto v pohodě a holt jsem se spletl. Jenže já se tak styděl…, že jsem nenápadně upíjel víno. Vždycky sousto chleba a dolít to olejem. Aby toho nebylo dost, tak mi došlo, že ani pak si víno do stejné sklenice nedám, protože bude mastné. Naštěstí jsem seděl v ne úplně dobře osvětlené části stolu, takže na mě nebylo dokonale vidět. No, nic mi nebylo, takže olej od Etny můžu jen doporučit. Později otevřeli italské šumivé víno, mimochodem také vlastní výroby. To už jsem dostal čistou skleničku, takže úplně na suchu jsem nakonec nezůstal

 

Mimochodem Etna, ke které jsem se během života zatím dostal třikrát. Tamní lávová půda je extrémně úrodná a tak asi nikoho nepřekvapí, že na ní rostou i skvělé hrozny. Co skvělé, nejlepší. Takové, které nerostou nikde jinde. Vypadá to jako nekritické chválení, ale faktem zůstává, že místní si tady vypěstovali odrůdy, které k Etně ideálně pasují. Říká se jim odborně autochtonní, což není nic jiného, než označení místního původu. Kdybyste náhodou na ně někde narazili, konkrétně na Nerello Mascalese a Nerello Cappuccio, tak neváhejte. U vína z těchto odrůd v podstatě nemáte šanci šlápnout vedle.

Ale bylo by škoda zůstat jen na ostrovní Sicílii, Itálie jako celek je proslulá vínem. Desítky vědeckých studií mluví o tom, že středomořská strava je zdravá a ne náhodou si Italové dopřávají skleničku vína i k jídlu. A ještě jednu věc Italům závidím. Umění udělat opravdu dobrou kávu. Sám sebe podezřívám z kofeinové závislosti a den, který nezačne hrnkem kávy prostě nezačal dobře. Je naprosto běžné a normální, že si na presso zajde chlápek v montérkách postříkaných barvou, dělník jdoucí na stavbu i elegantně oblečená sekretářka.

Staví se tam před prací, než jim začne běžný denní pracovní shon. Možná i to ráno, kdy mají čas na sebe (ano, musí o to dříve vstát) přispívá k tomu, že nemají tak vysoký tlak, nervy na pochodu od samého kuropění. Součástí ranního rituálu je prohození pozdraví, sem tam lichotka a první drby, přičemž naprosto běžné jsou úsměvy a přání krásného dne. Byť italsky umím sotva pozdravit, číslovky a objednat si kávu, tak jsem se ranní atmosféře cítil nesmírně příjemně.

Já vím, že Itálie má obrovské množství problémů, ale s tím ranním kofeinovým rituálem se tak nějak lépe snášejí. Neznalého našince zaskočí, jak malý obsah ranní šálek má. Ti zkušenější už si rovnou objednávají dvojité espresso. Existují baristické kurzy, kde se učí, jakou vodu použít, jaký tlak má být nastaven a jaká odrůda je ideální. Absolvent takového kursu pak má pocit, že udělat dobré presso je složité umění a on je výjimečný umělec. Pokud někdo takový vyrazí do Itálie tak zjistí, že podobných kvalit dosahují barmani a baristé v kdejaké zapadlé cukrárně či kavárničce. Mají prostě celoživotní zkušenost, ne čtrnáctidenní kurs. A víte co, jdu si udělat kafe, úplně jsem na něj při psaní dostal chuť. Já vím, že nebude jako od Itala. Těm, co se přípravy kávy týče, nesahám ani po kotníky.